Polsko je na tom se současnou mladou kytarovou scénou velmi podobně jako my a důkazem tohoto tvrzení budiž toto EP. I zemí našich severních sousedů přechází tsunami deathcorových trendovek, které mají různou kvalitu. Mezi extraligu tamější scény lze rozhodně zařadit i agilní úderku DROWN MY DAY z Krakowa. Kapelu, která jako jedna z mála zavětřila včas nastupující vlnu amerického deathcoru a dokázala rychle reagovat. V současné době mají DROWN MY DAY za sebou několik vydaných kotoučů, spoustu odehraných koncertů nejen v Polsku a rutině zvládnutou pódiovou show poplatnou žánru. Na EP 2010, které nám zaslali do redakce, je znát, že se mladíci chtějí svým zámořským vzorům maximálně přiblížit, jak aranžemi, tak stylizací vokálu, image, zvukem… Nutno dodat, že se jim to do velké míry daří a věřím, že mezi opatkovanou mládeží mají po celém Polsku zástupy věrných fanoušků. Rezervy však jsou ve vlastním obličeji kapely, který se prostě v zástupech zahraniční konkurence jednoduše ztratí. Pokud mají DROWN MY DAY (a oni mají), tendence udělat si jméno i za hranicemi rodného Polska, je zapotřebí trochu více, než jen věrně a dobře kopírovat své vzory.

Na novém materiálu je rozhodně znát minimálně těch šest let poctivé řemeslné praxe, kterou si DROWN MY DAY odbyli a tady musím říci, že vzhledem k tomu, že kapelu sleduji delší dobu, je opravdu znát velký posun na každém vydaném materiálu. Potěší velmi slušný zvuk z domácího studia, rozmanité melodické motivy v kytarách, pěvecká dotaženost… Za zmínku stojí i několik drobných elektronických cukrkandlů, které zdobí jinak čistě kytarovou práci. Až na pár výjimek mi ale v aranžích chybí skutečně silná místa a hlavně pak vlastní invence. Z každého poslechu EP „Forgotten“ jsem měl pocit dobře odvedené práce ze strany kapely, ale nedokázal jsem si vzpomenout na jediné místo, které by se zarylo hlouběji do mozku. Fragmenty, na které bych při dalších poslechu napjatě čekal, nebo si na ně vzpomněl i bez sluchátek, tu prostě chybí a bez vlastních silných nápadů se DROWN MY DAY doslova utápí v bouřlivém řečišti kapel, které znějí úplně stejně a zámořské diktátory scény kopírují se stejnou vehemencí. V současné době se však dá říci, že polská scéna má svého deathcorového mladého krále. Jaké je však vítězství jednookého mezi slepými?